Češi jsou štědří, odpůrců neziskovek je vlastně jen málo, říká humanitární pracovník

„Nemám pocit, že to, co jsme v Afghánistánu vybudovali, byla marná práce. Čekali jsme ale, že se situace v zemi bude pozitivně vyvíjet. Je to strašná deziluze,“ říká Jan Mrkvička, který od roku 2012 vede humanitární a rozvojovou sekci neziskové organizace Člověk v tísni. V rozhovoru pro Aktuálně.cz mluví i o tom, zda lidé na misích někdy vyhoří nebo jak covid ohrožuje rozvojový svět.

Vybavíte si nejsilnější zážitek z pobytu v některé z rozvojových zemí, který jste jako humanitární pracovník zažil? Ať už pozitivní, nebo negativní.

Na takovou otázku by se dalo odpovídat dlouho. Mezi nejsilnější zážitky patří třeba to, když jsem byl tři dny po zemětřesení v Íránu. V jednom městě tam zemřelo 34 tisíc lidí. Neříkám, že se s těmi vzpomínkami každý den probouzím, ale jsou to věci, které se člověku dostanou pod kůži. 

Kdybych měl vzpomenout na něco pozitivnějšího, tak je to třeba Demokratická republika Kongo. Člověk nejdřív letí letadélkem nad nekonečným deštným pralesem, přistane na dráze, která je zatravněná a nikde nic není. Den jedete na motorce, kterou převážíte přes kánoe vydlabané z jednoho stromu. Pak jdete ještě půl dne pěšky přes různé mostíky a dojdete na místo, kde jsme postavili zdravotní středisko, díky kterému Konžanky bezpečně rodí.

Pak zjistíte, že stavba střediska probíhala tak, že lidé nosili pytle cementu přes lávku bez zábradlí, kde já jsem se bál, že udělám krok vedle a sežere mě krokodýl. A přitom oni přes ni odnosili nevím kolik pytlů cementu. To jsou hezké zážitky spojené s trochou dobrodružství a cestování. Zároveň vidíme, že se opravdu dokážeme dostat pomoc na místa, kam noha cizince nevkročila.

Jak jste se k práci humanitárního pracovníka dostal? 

Tuhle práci už sice dělám dvacet let, ale začátky si stále pamatuji velmi dobře. Bylo to krátce po studiích, nějakou práci jsem měl, ale vždycky mě bavilo cestovat po světě. Říkal jsem si, že by bylo fajn cestování a práci propojit. Napsal jsem motivační dopis na ústředí Člověka v tísni, aniž by dávali nějaký inzerát. Psal jsem tam něco v tom smyslu, že mě v té organizaci asi budou potřebovat (úsměv). Tehdy to byla ještě malá organizace o pár lidech v jedné kanceláři v polosuterénu na Kavčích horách.

Igor Blaževič (zakladatel festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět, který pořádá Člověk v tísni – pozn. red.) mě přijal do komunikačního týmu. Chvíli jsem pracoval pro Jeden svět a dva roky nato v roce 2002 jsem odjel do Afghánistánu na svoji první misi. 

Jaká byla první cesta do Afghánistánu? Vzpomínáte si na své pocity, zažil jste kulturní šok? 

Vzpomínám si na to dokonce tak moc, že jsem se teď po těch letech rozhodl, že o tom napíšu takový opožděný deník. Spousta okamžiků bylo hrozně silných. Člověk tenkrát vůbec nevěděl, do čeho jde. Země se tedy teď bohužel vrací do stavu, ve kterém byla před dvaceti lety – pod vládu radikálního hnutí Tálibán. Tenkrát například do země nelétala letadla a také nefungovaly banky, a já tak do kapsy dostal 40 tisíc dolarů (tehdy více než milion korun). 

Kulturní šoky, překvapení i poznávání úplně nové kultury – to se dělo každý den. Země byla tehdy hrozně přívětivá. Tenkrát to bylo krátce po pádu Tálibánu na severu země, kde lidé měli ohromné očekávání, ale zároveň pokoru vůči tomu, co se tam dělo i jaká je naše role. Bylo to hrozně pozitivní v tom, že se země opravdu budovala. Opravovali jsme domy i školy. Děti se začaly vracet do škol a dospělí farmařit a podnikat. Bylo to vlastně hrozně fajn.

Snímek Jana Mrkvičky pořízený před deseti lety v Demokratické republice Kongo

Snímek Jana Mrkvičky pořízený před deseti lety v Demokratické republice Kongo | Foto: Jan Mrkvička

Jaké teď pro vás je dívat se na to, že Afghánistán opět ovládl Tálibán a panuje tam velká humanitární krize? Jak to jako humanitární pracovník, který se v zemi snažil pomáhat, vnímáte?

Ten problém má dvě roviny. Zaprvé věci, které jsme v Afghánistánu udělali, nezmizí. Obyvatelé i země se hrozně posunuli, ať už jde třeba o hospodaření s půdou, nebo o to, že jsme postavili kliniky a školy, které pořád fungují. Vzdělání lidem nikdo nevezme. Vůbec tedy nemám pocit, že to, co jsme tam vybudovali, byla marná práce. 

Zajímavost :  Dobré ráno so šéfredaktorkou: Krajina je frustrovaná, ľudia sú nahnevaní

Čekali jsme ale, že se situace v zemi bude pozitivně vyvíjet. To podle nás zahrnuje i svobodu, respektování práv žen a dětí a tak dále – zkrátka hodnoty, které jsou teď pod Tálibánem v ohrožení. Z tohoto pohledu je to strašná deziluze.

Člověk v tísni na to ale zareagoval jako na všechny krize. Bohužel jsme přestali dělat dlouhodobé rozvojové věci – například stavbu fabriky na zpracování plastů, a soustředili se opět na humanitární pomoc. Afghánistán totálně kolabuje, lidé nemají práci, strašně rychle roste podvýživa, nefunguje státní správa.

Naše práce není vždycky radostná – když jste desátý rok v Sýrii, tak také nemáte pocit, že budujete něco skvělého, ale že děláte aspoň něco pro lidi, kteří v tom konfliktu uvízli. Co bude s Afghánistánem dál, to teď samozřejmě nikdo neví.

Jak bylo pro Člověka v tísni náročné fungovat v Afghánistánu, když došlo ke stažení amerických vojáků a po bleskové ofenzivě převzali vládu Tálibánci? V půlce srpna jste své pracovníky evakuovali.

Pro pochopení toho, jak fungujeme, je důležité říct, že máme jednak mezinárodní tým. Jde o zkušené humanitární pracovníky, kteří jezdí do zemí, ve kterých Člověk v tísni funguje. Aktuálně jde asi o 140 lidí, z toho je asi třetina Čechů a pak jde o různé národnosti, například Němce, Italy, Francouze… Pak ale máme místní zaměstnance, kteří v dané zemi žijí. Těch je více než desetkrát tolik.

V srpnu jsme zahraniční pracovníky stáhli z bezpečnostních důvodů, místní tam zůstali. Aktuálně nabíráme nové místní lidi a zároveň se prvnímu týmu zahraničních pracovníků povedlo zpátky přejet hranice – to bylo ještě v době, kdy se část lidí snažila dostat z Afghánistánu, tak my jsme se naopak do něj znovu snažili dostat. V Afghánistánu teď už nějakou dobu tedy máme dva Čechy a jednu Češku.

Jaké zprávy od nich máte? Nemají strach tam teď působit, nebo to prostě berou tak, že jsou humanitární pracovníci a to je jejich role?

Všichni tři lidé už v Afghánistánu byli a věděli, do čeho jdou. Nikdy bychom tam neposlali někoho bez znalostí tamní situace.

A jaké mají pocity? Asi podobné jako já, ale mnohokrát intenzivnější, protože jsou přímo na místě, což jim na jednu stranu závidím, na druhou stranu by manželka asi nebyla ráda, kdybych tam teď odjel (úsměv).

Zahraničním pracovníkům tam ale naštěstí zásadní nebezpečí zatím nehrozí. Tálibán ví, že nás potřebuje. Celá komunita nevládních organizací a agentur OSN s hnutím vyjednává a vysvětluje mu, jaké jsou naše podmínky pro práci. Ty jsou různé, například že budeme mít naprostou svobodu ve výběru toho, komu pomáháme – nebudou žádné restrikce ohledně etnicity nebo pohlaví, a také že budeme mít v týmu ženy Afghánky, s čímž Tálibán zatím souhlasí. Možná není rád, ale dokázali jsme to jako mezinárodní komunita vyjednat.

Samozřejmě jsou různé konflikty s konkrétními mocnými lidmi v některých oblastech, ale celkově nám Tálibán zatím garantuje bezpečnost. S výjimkou rostoucí kriminality, únosů a činnosti radikální organizace Islámský stát, proti které teď Tálibán paradoxně bojuje, žádné konkrétní hrozby nejsou.

Říkáte, že pracovníkům Člověka v tísni trochu závidíte, že mohou být v terénu. Co vás vedlo k tomu, že jste přešel spíš do manažerské pozice na post šéfa humanitární a rozvojové sekce?

Na mise naštěstí pořád cestuju, ale jsou to krátkodobější cesty. Sekci takové organizace, která pracuje v asi třiadvaceti zemích světa, nelze řídit, aniž by tam člověk nejezdil, neviděl to a nebyl v kontaktu s tamními obyvateli.

Na pozici šéfa humanitární a rozvojové sekce jsem se dostal časem tak nějak přirozeně. Současně jsem přestal jezdit na dlouhodobé mise, které jsem zažil celkem dvě, kvůli rodině. Kromě Afghánistánu to byla Srí Lanka, kde jsme byli s ženou a roční dcerou. Země byla tehdy po tsunami a zároveň tam začínala občanská válka, takže to nebylo úplně bezpečné. Jako další misi jsme plánovali Etiopii, ale narodila se nám třetí dcera, takže už to zkrátka nešlo.

Snímek Jana Mrkvičky pořízený v roce 2006 na Srí Lance

Snímek Jana Mrkvičky pořízený v roce 2006 na Srí Lance | Foto: Jan Mrkvička

Zajímavost :  Lži a zatajená fakta. Energošmejdi to stále zkouší, inspekce rozdala pokuty

Jaké typy lidí se k vám hlásí se zájmem o účast na zahraničních misích? Jsou to spíše mladší zapálení lidé nebo to bývají třeba lidé vyhořelí z korporátního života? 

Je to různé. I pár těch lidí s motivací „vyhořel jsem v korporátu, chci dělat dobro“ jsme měli. Někteří se osvědčili, jiní méně. Podle mě se ale s takovou motivací špatně pracuje, protože jde o negativní vymezení se vůči něčemu. Vždycky tam vidím pomyslný vykřičník, když se k nám takový člověk hlásí. 

Jinak lidi sháníme také na mezinárodním trhu práce, kde je spousta profíků. Nejsme sice organizace, která by platila tak dobře jako agentury OSN nebo nevládní organizace v severní Evropě, ale v téhle mezinárodní sféře se o nás ví, že jsme hodně otevření a dáváme lidem velký prostor k realizaci.

Do týmu se snažíme lákat také mladé lidi. Člověk se přihlásí nejdříve třeba na stáž, rok působí na ústředí, a když se osvědčí, tak už může během druhého roku odcestovat na misi. Poslední dobou ale vnímám, že míň a míň lidí se k nám hlásí s tím, že chce na misi vyjet. Ti lidé jsou sice vzdělaní v určitém oboru, ať už jde o ekonomiku, nebo třeba HR, ale spíš chtějí být součástí Člověka v tísni a na misi nechtějí vyjet.

Za mě to přitom bylo přesně obráceně. I bez studií jsme byli schopni někam vyjet a organizovat tam pomoc. Odvětví se ale hodně profesionalizovalo, takže to už úplně nejde dělat jako před těmi dvěma desítkami let. Lidem se ale do terénu zároveň prostě moc nechce. Snažíme se jim tedy nabízet různé možnosti, například že můžou jet nejprve jen na měsíc, aby pochopili, jak naplňující je to dlouhodobě. Ta práce je totiž obecně lepší než na ústředí. Samozřejmě je nutné ohlídat si, aby se člověk nepřepracoval a nevyhořel. To je velké riziko.

K vyhoření pracovníků dochází často?

Myslím, že péče o lidi u nás je velmi dobrá, samozřejmě to ale ne vždy stačí. Někdy se prostě stane, že to člověka semele. S lidmi se snažíme pracovat a podporovat je. Ale ano, k vyhoření někdy dojde.

A stává se, že pracovník na misi vyjede a třeba po několika dnech má pocit, že to nezvládne, a chce se vrátit? 

Stává se to velmi výjimečně, odhadem asi jednou za dva měsíce. A to i přestože výběr lidí je náročný proces, lidé procházejí psychotesty a tak dále. Samozřejmě tam toho člověka nenutíme zůstat, ale prostě se vrátí a nemá za to žádnou sankci. 

Člověk v tísni pořádá i různé sbírky, v roce 2008 například založil projekt Skutečný dárek. Lidé si mohou koupit certifikát, který symbolizuje konkrétní formu pomoci. Češi dosud darovali už přes 175 milionů korun. Překvapil vás úspěch projektu, když se vlastně neprodává nic hmatatelného, ale „pouze“ certifikát?

Skutečný dárek byla inspirace z irské neziskové organizace Concern. Jde o takový symbol, který daný problém konkretizuje a my díky tomu dokážeme vysvětlit, jak pomoc funguje. Projekt funguje tak, že si někdo koupí certifikát a my za to na místě nakoupíme „dárky“, které jsou potřeba.

A proč to v Česku funguje? Češi a Češky jsou velmi štědří a nejde jen o Skutečný dárek. Dobře funguje také třeba sbírka na Afghánistán, ohromný úspěch měla i sbírka na pomoc po tornádu na Moravě – samozřejmě čím je daná oblast geograficky blíže, tím to ještě lépe funguje. Podíl na tom má myslím i naše organizace, která se hodně soustředí na to, aby lidem vysvětlovala, na co peníze používá.

Velmi dobrá zpráva je podle mě také to, že i v době pandemie objem peněz, které lidi darují, roste. Různé průzkumy, které jsme si nechali dělat, také ukázaly, že hlasitá skupina lidí, která se v Česku vymezuje vůči nevládním organizacím, pomoci uprchlíkům a tak dále, je ve skutečnosti minoritní. 

Skutečný dárek je také většinou součástí nějakého dlouhodobějšího programu a pomoci. Například když člověk koupí školní tabuli, tak je za tím třeba několikaletý program v Etiopii. V rámci něj se nám povedlo dostat zpátky do škol skoro deset tisíc děvčat, která ze vzdělávacího systému vypadla kvůli chudobě a válce.

Zajímavost :  Dominik Stroukal: Pohádali jste se u stromečku o očkování, inflaci nebo o politice?

Teď se program snažíme předat etiopské vládě, aby si ho sami vzali na starost. Zároveň dál sledujeme osud těch dívek – řada z nich se dostává do dalších škol, získaly práci, zkrátka dostaly šanci na důstojný život. Skutečný dárek je takovou třešničkou na dortu těchto programů, něco hezkého navíc.

Když mluvíte o tom, že se program snažíte předat etiopské vládě, tak jak je těžké v takových zemích s vládními představiteli vyjednávat a udržovat s nimi spolupráci? 

Kde to většinou není problém, jsou místní úřady. S čím vyšší autoritou jednáte, tím je to složitější. Takoví lidé se na nás často dívají podezřele, zda jim třeba náhodou nechceme do země přinést nějaké hodnoty, se kterými nemusí souznít. S nimi je to pak trochu hra – ukazujeme jim, co děláme dobře, oni nám občas hází klacky pod nohy, ale zároveň vědí, že nás tam potřebují. Když pak přijde na oblasti, které jsou pod kontrolou autorit, se kterými ani žádný vztah mít nechceme, tak je to ještě komplikovanější.

Činnost humanitárních organizací v rozvojových zemích ovlivnil také covid. Lidé v takových státech se kvůli pandemii ocitli v ještě těžší situaci. Jak moc pandemie provoz Člověka v tísni zasáhla?

Byl to velký zásah. Například jsme řešili, jak se postarat o některé naše pracovníky v zahraničí. Stahovali jsme staré lidi s horším zdravotním stavem, protože jsme se báli o jejich zdraví i o to, jestli by se o ně postaral tamní zdravotnický systém. Šlo ale spíš o výjimky, většina týmů zůstala na místě.

Také jsme veškeré programy museli upravit tak, aby se tam aspoň dodržovala hygienická opatření. Když jsme také například humanitárně pomáhali někde v pralese ve válečné oblasti, tak jsme se tam spolu s distribucí humanitárních pomůcek snažili přinést i informaci o tom, že nyní existuje ještě riziko pandemie. Zásadní rozdíl byl také v tom, že zatímco tady jsme řešili, jak lidi přesvědčit, aby si myli ruce, tak v rozvojových zemích jsme řešili, jak k lidem dostat vodu, aby si ruce mohli umýt.

Od vypuknutí covidu máme víc práce. Máme také několik programů, které jsou přímo zaměřené na pomoc v koronaviru. Třeba v Kambodži pomáháme lidem, kteří kvůli pandemii přišli o práci. Je to složité, ale pro nás je to prostě „jen“ další problém a v těch my jsme zvyklí pracovat. Člověka v tísni to tedy nijak neparalyzovalo. 

Jak ohrožuje covid rozvojové státy? Je to podle vás pro tyto země velké riziko? 

Je to ohromný problém. Třeba se ani pořádně neví, co se děje v mnohých afrických zemích. Když se na pandemii v těchto zemích nebudeme soustředit, tak virus ve státech bez očkování bude pořád mutovat. Některé tyto země zároveň nedokážou zorganizovat efektivní distribuci vakcín a další věci. Člověk v tísni sice není zdravotnická organizace, ale děláme v tomhle směru „věci okolo“, jako je osvěta nebo přístup k vodě. Hlavní problém je ale dostupnost bezpečných vakcín. Západní země by tohle neměly přehlížet, protože se jim to vymstí.

Je ale reálné vybudovat v rozvojových zemích vakcinační centra a zavést další opatření na boj s pandemií jako ve vyspělých státech?

Ty země na tom nejsou tak špatně. V mnoha z nich funguje očkování, některé státy byly na pandemii možná i připravenější než my, protože si už různými epidemiemi prošly, třeba epidemií eboly. I v nejchudších zemích, jako je Etiopie, fungují úřady, školy, ministerstva, infrastruktura. Za těch dvacet let, co tu práci dělám, se země strašně posunuly. Nefungují hlavně ty státy, kde se válčí, tedy Sýrie nebo Afghánistán. 

Celý článek zde