Popis

Některé Friedmanovy myšlenky změnily svět, ačkoli zpočátku jim málokdo věřil. Vlastně bylo to mnohem horší – prakticky nikdo jim nevěnoval pozornost. Podívejme se postupně na tři z nich: teorii spotřební funkce, monetarismus a flexibilní měnové kurzy. Teorie spotřební funkce říká, že spotřeba lidí není určena jejich okamžitým příjmem, ale příjmem permanentním (dlouhodobým nebo dlouhodobě očekávaným). Náhodné výkyvy příjmů se ve spotřebě příliš neprojeví. V knize Teorie spotřební funkce, kterou sám Friedman považuje za svoji nejlepší, uvádí jako příklad mezi jinými skupinu černých a bílých Američanů: z oficiálních statistik plynulo, že mají-li v daném okamžiku stejné příjmy, černí spotřebovávají méně. Dlouhodobý příjem bílých Američanů je totiž vyšší než u jejich černých spoluobčanů. Kniha je z roku 1957, rozdíl v příjmech je dnes jen o něco menší, ale princip stále platí. Nicméně to je jeden z mnoha příkladů, na kterém demonstruje platnost své teorie spotřeby, která se stala základní alternativou do té doby používané teorii spotřeby odvozené z Keynesových myšlenek, jejíž hlavním problémem bylo, že neodpovídala sledovaným datům – na rozdíl od té Friedmanovy. Ostatně teorie permanentního důchodu se stala základem pro další rozvoj současných teorií spotřeby. Jestliže navíc keynesiánská teorie spotřeby byla jedním ze základů, na kterých stála doporučení keynesiánské hospodářské politiky, pak jejím zpochybněním Friedman zpochybnil i tuto politiku.

Dalším jeho tvrzením, dlouho považovaným za kacířské, byla věta, že inflace je pouze monetární jev (anglicky zkráceně a v populární formě: „only money matters“). Jediným důvodem, proč ceny rostou, je podle Friedmana neustále se zvyšující množství peněz v oběhu. Inflace tak nemá v dlouhém období žádný přímý, a zejména ne pozitivní vztah k hospodářskému růstu a nezaměstnanosti. Friedman nikdy nepopíral, že změny množství peněz v ekonomice nemohou krátkodobě hospodářský růst a nezaměstnanost ovlivnit, ale v dlouhém období tento vztah neexistuje, neboť úroveň nezaměstnanosti je určena jinými faktory, které ji ustalují na její „přirozené míře“. Zároveň platí, že s rostoucí úrovní inflace přirozená míra nezaměstnanosti roste, a nikoli klesá. Z toho vyplývá jasné doporučení pro hospodářskou politiku: proti inflaci je nutno bojovat snížením růstu množství peněz v ekonomice s tím, že případné hospodářské potíže jsou přechodného rázu. Přitom ekonomové v čele s Paulem Samuelsonem v 60. letech tvrdili pravý opak a nabízeli politikům, ať si „vyberou“ mezi inflací a nezaměstnaností (a není náhodou, že mnozí skrytí i otevření keynesiáni to samé tvrdí i dnes). Friedman patřil mezi ty ekonomy, kteří tvrdili, že tato volba je iluzí – že v konečném důsledku inflační politika přinese nejenom inflaci, ale i vysokou nezaměstnanost, a realita mu dala za pravdu: v 70. letech rostla jak inflace, tak nezaměstnanost, naopak v 90. letech nezaměstnanost i inflace klesaly. To samé je možné očekávat i dnes.

Friedman byl také od počátku velkým advokátem flexibilních, tzv. plovoucích měnových kurzů a byl velkým kritikem tzv. bretonwoodského uspořádání, které bylo postaveno na pevných měnových kurzech. Dnes se všechny měny na světě pohybují v režimu plovoucího kurzu a bretonwoodský systém se během 70. let zhroutil. A právě díky plovoucím měnovým kurzům je dopad ekonomické recese v současnosti mnohem menší, než by byl v případě kurzů fixních, kdy by se hodnota jednotlivých měn nemohla rychle přizpůsobit měnícím se podmínkám a vývoji světového hospodářství.

Právě za teorii spotřební funkce, za příspěvky k měnové teorii a historii a za pochopení vlivu stabilizačních politik na ekonomiku mu byla v roce 1976 udělena Nobelova cena za ekonomii.